JAK VZNIKÁ TRAUMA CITOVÉ VAZBY, CPTSD A CO JE AMYGDALA?
20. 1. 2021, Petr Kinkor

Jednou z nejsložitějších a nejkomplexnějších skutečností v celém procesu trvalého uzdravení z narcistického zneužívání je dozajista vypořádání se s tzv. traumatem citové vazby v dětství. Ti, kteří pravidelně čtou moje články, si jistě všimli, že se často odkazuji na skutečnost, že mnoho vzorců chování v dospělosti má svůj původ v traumatech, různých zážitcích či zkušenostech, které nejen spoluzávislý člověk prožil ve svém dětství. Mnoho takových lidí si dokáže vybavit, že něco v jejich dětství bylo v nepořádku, dokáží dokonce i popsat, že se například rodiče hádali, že matka nebo otec byli tyrani, manipulátoři, že se často cítili osamocení nebo neprožívali pocit bezpečí apod. Ovšem už jen sporadicky si dokáží vybavit konkrétní traumatickou zkušenost. Důvod je následující:

Naše mysl má něco jako elektrické pojistky

Začnu s jednoduchým přirovnáním, kterému věřím, porozumí i méně technicky zaměření čtenáři. Představte si svojí mysl jako domácí elektrickou rozvodnou skříň s hromadou pojistek. V domě jsou k ní přes kabely připojeny všechny elektrické zásuvky, lustry a další zařízení. Pojistky pak slouží k tomu, aby uchránili rozvodnou skříň před tím, aby explodovala nebo zabránily požáru kvůli přetížení a přehřívání kabelů. Rozvodná skříň má pak určitou bezpečnou kapacitu, kolik elektrického proudu skrze ní může procházet. Ve chvíli kdy zapojíte nadměrné množství spotřebičů, tak vyhodíte jističe a přestane fungovat elektřina v celém domě. Pravděpodobně každý z nás už to někdy zažil. Tento systém má zjednodušeně řečeno uchránit dům před vyhořením, když je přísun elektrické energie nad bezpečnostním limitem.

Naše mysl obzvláště v dětství pracuje podobně a má také podobný ochranný mechanismus. Dítě nemá ještě dokonale vyvinuté uvědomění si sebe samého a jen velmi málo vyvinutou schopnost zprocesovat strach, úzkost a bolest. Ovšem velice dobře vnímá vše, co se okolo něj děje a filtruje to skrz jeho základní vnímání světa, kterým je potřeba bezpodmínečné lásky a bezpečí. To jsou jeho základní, v předchozí terminologii elektrické pojistky. Ve chvíli kdy jsou tyto základní potřeby narušeny zvenčí, dostavuje se traumatický zážitek, které mysl malého dítěte není schopna unést a vypořádat se s ním. Tehdy dochází k tomu, že ochranný mechanismus, který v průběhu let zvyšuje svoji kapacitu, vyhodí pojistky, aby uchránil mysl v bezpečné rovnováze. Tento ochranný mechanizmus mysli tedy přesune trauma z vědomé části našeho mozku do nevědomé části, která není propojena se vzpomínkami. Tím místem je limbický systém, konkrétně jedna jeho důležitá část, která se nazývá amygdala. Zjednodušeně řečeno je to část mozku, která řídí podvědomě naše chování, naše emoce, naše vnímání a prožívání lásky. Mimo jiné má ale také jednu další významnou úlohu a funkci, kterou je ukládání intenzivních traumatických zážitků. Je to jakýsi sklad či tajný sklep kam se uloží nepohodlné a nevhodné prožitky mimo dosah našeho vědomého myšlení. Náš mozek tedy našel způsob nebo má přirozeně schopnost vzít určitou událost a vytvořit vzpomínku, která ale není součástí vědomí. Jinými slovy není součástí našeho paměťového systému, tudíž si ji nelze z vlastní vůle vybavit a nemáme k ní přístup. Přesto následně z nevědomí ovlivňuje naše emoce, vnímání sebe samých či naše vzorce chování, protože je uložena ve stejném místě našeho mozku, kde se regulují právě naše emoce, láska a chování.

Co je CPTSD?

Tyto traumatické vzpomínky jsou uložené velmi detailně a způsobují zmíněné trauma citové vazby v dětství. Velmi podobně vzniká například PTSD (posttraumatická stresová porucha) v dospělosti. PTSD je široké veřejnosti známé převážně pro jeho rozšíření mezi vojáky, kteří se vrátili z války nebo mezi oběťmi nějaké katastrofy. Přesto že si často traumatickou zkušenost nemohou plně vybavit, tak skrze určitý spouštěč, jako například barvu auta, které náhodou projede kolem, určitou vůni, výstřel nebo hlasitou ránu, z ničeho nic prožívají vizuálně a pocitově danou traumatickou událost se všemi detaily jako by se to dělo právě teď. 

Téměř bez výjimky je pak následnou součástí traumatu citové vazby, které je v dospělosti většinou vyjádřené kodependencí, také CPTSD tedy “komplexní posttraumatická stresová porucha.” Ta většinou nevzniká pouze jednou konkrétní událostí, ale několika déletrvajícími  traumatizujícími událostmi v průběhu času. Ve velké míře případů je následkem přetrvávajícího domácího násilí, emočního zneužívání, sexuálního zneužívání a perverzních strategií a manipulací narcistů, alkoholiků a násilníku. Projeví se často jako následek bezmoci, kdy člověk skrze opakující se události prožívá úzkost, že z dané situace nemůže uniknout. Má stejné či podobné symptomy jako PTSD jen s tím rozdílem, že člověk skrz určitý spouštěč neprožívá situaci vizuálně, ale pouze pocitově a emocionálně. Těmto prožitkům se říká emocionální flashbacky (v češtině návraty.)

Souvislost mezi traumatem a narcistickým partnerem

Tyto emocionální flashbacky jsou pak kromě jiného důvodem emocionální nestálosti, panických záchvatů a bezdůvodné změny nálad, které samozřejmě nejen kodependentní člověk nemůže ovládat a ani vysvětlit, protože prožívá návrat do emocionálního traumatu, které je ale oddělené od jeho vědomí. Tuto emocionální slabost, pak často využívá narcista, aby svoji oběť tyranizoval a přesvědčil ji o její psychické nemoci, přesto že je z velké části zodpovědný za psychický stav svého partnera. To si však zneužívaný partner jen málokdy uvědomuje, protože skrze nevědomé prožité trauma v dětství, které narušilo jeho základní potřebu bezpodmínečné lásky a bezpečí, věří, že není dost dobrý a že problém opravdu musí být v něm samotném. Tato toxická kombinace pak dává narcistovi veškerou moc ke zneužívání, manipulacím a tyranii.

Pro většinu obětí nacistického zneužívání se tak trauma v kombinaci s toxickým partnerem stává vězením, z kterého nevidí východisko. Nebo lépe řečeno nevědí čeho se chytit, kde začít a mnohdy věří, že je jejich situace neřešitelná a paradoxně se upnou k infantilní a iracionální představě, že jednou se sama o sobě jejich situace změní.

Cílem terapie uzdravení traumatu citové vazby v dětství se všemi symptomy, jako je kodependence, nedostatek sebelásky, emocionální rozštěpenost a přitažlivost k toxickým partnerům, je zjednodušeně řečeno propojení nevědomých vzpomínek a traumat s naším vědomím. Jakmile se trauma dostane do vědomí, může ho člověk prožít a zprocesovat už jako dospělý člověk z pozice bezpečí, díky čemuž pak dochází postupně k uzdravení a přijetí dané skutečnosti. Je velmi důležité si pro takový druh terapie vybrat zkušeného terapeuta, který má znalosti a dovednosti v oblasti traumat, PTSD a ideálně znalosti dynamiky vztahů s narcisty.

Důležité je tedy říci, že existuje cesta k trvalému uzdravení, zároveň je nutné zmínit, že je velmi obtížné tou cestou projít pokud člověk zůstává ve vztahu s narcistou, jehož největší obavou je, že by se jeho zneužívaný partner mohl uzdravit a on by nad ním ztratil moc a kontrolu. Je zcela jisté, že se narcista bude snažit skrytě nebo i viditelně úsilí o uzdravení svého partnera všelijak podkopat. Proto je bezpodmínečně nutné řešit danou situaci koncepčně, nikoliv jako dílčí a spolu nesouvisející skutečnosti.