KDYŽ CÍRKEV (NEVĚDOMĚ) PODPORUJE ZNEUŽÍVÁNÍ V MANŽELSTVÍ
27. 8. 2020, Petr Kinkor
Křesťanství a narcismus
  Když jsem se rozhodl založit tento blog a svůj Youtube kanál, dal jsem si závazek, že budu mluvit a psát na rovinu také o věcech a situacích, o kterých se téměř nemluví a které pro někoho mohou být nepříjemné či kontroverzní. Tohle je určitě jeden z těchto případů. První věc, kterou chci na úvod zmínit, je, že mým cílem není střílet do vlastních řad, protože sám jsem křesťan a ani nechci vytvářet dogmatický předpoklad, že se to takto děje v každé církvi. V dnešní době útoků a kritiky na církev přibývá, ať už z řad samotných křesťanů nebo lidí z venčí a ne vždy je to ze správných pohnutek. A mým cílem je čistě jen poukázat na věci, s kterými jsem se setkal, o kterých se tolik nemluví, přesto se však dějí a často uvalují až příliš těžká břemena na upřímně věřící křesťany, kteří žijí v toxickém manželství, kde zažívají emocionální a často i fyzické zneužívaní a tyranii.  Toto je první z článků ze série “Křesťanství a narcismus” a je zaměřen primárně pro křesťany, kteří zažili či zažívají narcistické zneužívání v manželství nebo byli či jsou jakýmkoliv způsobem tlačeni pro svou víru různými církevními dogmaty, aby takové jednání snášeli z jakéhokoliv důvodu. Bohužel se to někdy děje a ve většině případů je na vině falešné přesvědčení, nevyzrálost či duchovní pýcha církví, duchovních autorit nebo samotných křesťanů.  

1.Církev uctívá manželství jako nejvyšší modlu

Pro některé církve je rozvod považován za neodpustitelný hřích a někdy to vypadá, že by na tom člověk byl lépe před Bohem, církví či křesťany, kdyby někoho zabil a pak činil pokání, než kdyby se rozvedl a to i s člověkem, který ho tyranizuje. Vím, že to zní extrémně, ale stejně tak extrémně až fanaticky, či zákonicky k tomu přistupují někteří pastoři, křesťanští vedoucí nebo společenství křesťanů. Nějakým způsobem se vkrádá nové přikázání NEROZVEDEŠ SE do desatera Božích přikázání a to téměř na první místo, kdežto například přikázání “Nevydáš křivého svědectví”, tedy nebudeš lhát, podvádět, manipulovat se nově v manželství toleruje, protože jej někteří křesťané či církve povýšili nad rámec všeho a vytvořili pro něj vlastní pravidla a dvojí metr. A to co by možná v běžných mezilidských vztazích nikdy netolerovali a ostře se proti tomu ohradili, tak druhé vybízejí, aby to samé snášeli a vydrželi, protože se to děje v manželství. To vše i na úkor psychického a fyzického zdraví tyranizovaného partnera včetně devastujícího dopadu, které má takové toxické jednání na děti.  Manželství s patologickým narcistou či narcistkou se vymykají všem předpokladům o tom, že za rozpad manželství vždy mohou oba. Je v tom totiž jeden důležitý háček. Do manželství člověk vstupuje s právoplatným očekáváním, že získá bezpečí, že pro druhého bude rovnocenný partner a že o něj bude jeho manžel či manželka pečovat, milovat a respektovat ho. Zjednodušený termín obsahující výše zmíněné, které si mimo jiné dva partneři při svatbě slibují, je manželská vzájemnost. Té však narcista není schopný, přestože se svého partnera všemožně snaží přesvědčit o opaku. Ovšem jeho největším zájmem je naopak získání kontroly, moci a uspokojování vlastních potřeb. A když tvrdím, že narcisté a emocionální manipulátoři se nemění, neznamená to, že tím popírám, že Bůh může změnit každého. Bůh může změnit každého, ale co se týče těchto lidí, tak pro mě z neznámého důvodu se to tak neděje. Když v některých svých materiálech uvádím, že v 99% se patologičtí narcisté nemění, říkám to spíše proto, že nechci brát Bohu ten teoretický zázrak. Zároveň však nechci dávat falešné naděje, protože ani to 1% bohužel početně nesedí. Když už se narcista do určité míry z nějakého popudu či motivace změní ve svém charakteru vůči svému okolí nebo se dokonce stane křesťanem, tak ve svém přístupu a chování vůči partnerovi se trvale změnit nedokáže.  

2.Církev uctívá trpět pro "správnou věc"

V některých církvích jsou znaky kodependence/spoluzávislosti vysoce ceněné. Některé církve a křesťané vidí muže a ženy, kteří zůstávají ve vztazích respektive manželství, kde jsou zneužíváni, jako velmi duchovní a zasluhující uznání. Ve skutečnosti církev často vidí oběti zneužívání v manželství jako zodpovědné za spasení svých partnerů. Často jsou povzbuzovaní určitou formou placebo nadějí, že díky jejich oběti a utrpení se jejich situace určitě změní a nebo že tím slouží a svědčí svému tyranskému partnerovi. Bohužel opak je pravdou. Když člověk někoho nechává neustále překračovat své hranice a šlapat po vlastní hodnotě, tak nikomu nesvědčí nebo alespoň ne tak jak si myslí. Svědectví a poselství, které tím vydává, je, že si neváží sám sebe, že nemá dostatek vlastní sebelásky a je to doslova pozvání pro narcisty a emocionální manipulátory, aby v takovém jednání pokračovali. Někteří nemoudří pastoři a duchovní vedoucí v tomhle překrouceném pohledu povzbuzují oběti zneužívání, aby tedy za každou cenu zůstali v manželství. Jsem přesvědčený, že tím důvodem kromě určité formy subjektivní víry a pohledu na Boha je přesvědčení, že je to tak nejlepší pro děti. Tedy že jeden z partnerů obětuje psychické a emocionální zdraví, ale zachrání do určité míry iluzi kompletní zdravé rodiny nebo alespoň rodiny pro své děti. Namísto toho se ve skutečnosti děje to, že zneužívaný partner dovolí, aby se tahle dysfunkčnost přenesla z jedné generace na druhou, což je také to, co se s největší pravděpodobností stalo zneužívanému partnerovi v dětství. Odkaz takové traumatizující zkušenosti dítěte je pak demonstrací přitažlivosti k toxickým partnerům v dospělosti a řadou dalších psychických problémů s tím souvisejících. Mnoho křesťanských vedoucích by konečně mělo připustit, že díky traumatickým zážitkům v dětství nebo v průběhu života takový člověk není schopen zdravě přemýšlet o sobě a že kromě slepého povzbuzování do toho, aby v takovém vztahu vydržel pro mnoho vznešených důvodů, je potřeba uzdravení psychického zdraví a vlastního pohledu na sebe. Jsem přesvědčený, že křesťanští vedoucí by se kromě studiu teologie a pastorace měli otevřít také základnímu vzdělání v oblasti psychologie a toho jak byl náš mozek a naše mysl stvořena, jak funguje a co ji ovlivňuje. Ve skutečnosti kdyby porozuměli termínům jako je trauma citové vazby v dětství a jeho vlivu v dospělosti vyjádřeném kodependencí/spoluzávislostí, co znamená CPTSD (komplexní posttraumatická stresová porucha), jaká je dynamika vztahu narcista a kodependentní člověk, tak by jistě neuvalovali taková břemena na křesťany, kteří jsou zneužívaní v manželství a potřebují pomoc a relevantní podporu a ne subjektivní duchovní domněnky a zákonictví na jejich cestě vnitřního uzdravení.  

3.Křesťané bývají naivní

Křesťané si často pletou naivitu s vírou. Když čteme v Bibli knihu Přísloví nebo knihu Kazatel, tak všude jsme vybízeni k tomu, abychom byli moudří a nejednali pošetile. Přesto jsme v některých věcech naivní a vydáváme to za víru a místo moudrosti se vydáváme cestou bláznovství či k tomu vybízíme druhé. Mnohdy v tom hraje roli přesvědčení, že těžké věci, které se nám v životě dějí, jsou jen zkouškou, kterou máme projít, aby se mohlo uskutečnit něco dalšího. Tyto fatalistické představy o tom, že vše se vždy děje se záměrem jsou patologickou pastí, která lidem někdy brání převzít zodpovědnost za vlastní jednání a rozhodnutí.  Často od křesťanů slýchávám větu: „asi to tak Bůh chtěl“ ve chvíli, kdy věci nejdou podle jejich ideální představy a prožívají vnitřní úzkost z nějaké skutečnosti. Mnohdy je to ale pouze jakýsi obranný mechanismus, který se křesťané naučili používat, když nevidí smysl v tom, co se děje a je pro ně příliš těžké vyrovnat se s realitou nebo si přiznat zklamání. Bohužel tím člověk mnohdy obelhává sám sebe pro svůj vnitřní klid ve chvíli, kdy je naopak potřeba přiznat si pravdu, která má skrz prožitou bolest a zklamání moc uzdravovat a vysvobozovat. Některé věci, které se nám v životě dějí, jsou prostě jen následkem posloupnosti událostí a našeho jednání a nemají žádný vyšší důvod, který by někteří jistě pojmenovali jako Boží plán. Někdy musíme jít mnohem dál, abychom tomu porozuměli a zažili skutečný zázrak, kterým je především to, že člověk může žít v pravdě. Co se týče kodependence, přitažlivosti k narcistickým partnerům a podvědomé touhy chtít si zasloužit lásku, tak je to nechtěné dědictví, které člověk ve většině případů převzal od svých rodičů a tou největší bitvou v životě pak je, uzdravit se, uchránit sebe a také své děti.  

4.Církev nevědomě Gaslightuje a zlehčuje zneužívání

Gaslighting je termín z angličtiny, který nemá český ekvivalent. Je to forma manipulace, kdy doslava zpochybňujete realitu a vnímání někoho druhého. Gaslighting je vždy v určité míře přítomný ve vztahu s patologickým narcistou a emocionálním manipulátorem. Uvedu tři příklady: 1)Stane se nějaká situace a když o tom chcete s narcistou mluvit, tak vám řekne, že to se nikdy nestalo nebo že takhle se to nestalo. 2)Narcista vám nějak ublíží a místo toho, aby se vám omluvil, řekne, že nemáte právo se tak cítit. 3)Domluvíte se na konkrétní den a čas a narcista vám bude tvrdit, že jste se domluvili úplně jinak a že jste asi šílení. Jde tedy o zpochybňování reality, které dělá vztah s narcistou nejen nesnesitelným a vyčerpávajícím, ale zároveň také nebezpečným, co se psychického zdraví týče. Církev nebo někteří křesťané i když mají většinou dobré úmysly, mohou člověku, který je v manželství emocionálně či fyzicky zneužívám, nevědomě velice ublížit. Přirozenou reakcí většiny lidí a obzvláště křesťanů, když slyší, že někdo o někom mluví negativně byť i pravdivě, je, že se pozornost paradoxně přesune na toho, kdo popisuje situaci a na jeho postoje. Typická slova jsou: „neměl bys o nikom takhle mluvit“, „opravdu pro to neměl důvod“, „víš jistě, že to tak myslel“ apod. Tohle bagatelizování je obrovsky devastující pro člověka, který sebere odvahu, aby někomu řekl o něčem tak bolestivém a zahanbujícím jako je domácí násilí, emocionální tyranie či narcistické zneužívání. Obzvláště i proto že oběť takového jednání hledá pomoc, pochopení a kde jinde by se jí toho mělo dostat, než právě v církvi a od duchovních vedoucích.  Smutnou realitou pak právě je, že tyranizovaný partner často zažívá Gaslighting, tedy zpochybňování reality i od blízkých lidí či duchovních autorit a to má za následek vyvolání pocitu viny. Nevědomky tak oběť zneužívání místo podpory a porozumění nepřímo zažívá stejné pocity a bezmoc, které prožívá třeba i roky v toxickém manželství. To vše je navíc umocněné různým duchovním poučováním o postojích, jaké by v takové situaci “správný křesťan” měl mít a to vše většinou jen proto, že se pozornost zaměřuje na záchranu manželství nikoliv v první řadě na záchranu oběti zneužívání. Někteří křesťané a pastoři žijí v určité bublině a přesvědčení o tom, že takové věci jako emocionální a fyzické násilí se nemůžou dít bez důvodu nebo že člověk takhle iracionálně a děsivě nejedná pro nic za nic, obzvláště pokud ho třeba znají osobně. Navíc je pro ně těžké něčemu takovému uvěřit, protože narcista se před nimi nechává vidět v naprosto jiném světle, než v jakém působí doma vůči partnerovi. Neporozumění patologickému narcismu v kombinaci s občas irelevantní představou, že každý člověk se může zákonitě změnit pak vede k destruktivním postojům, které oběti zneužívání ublíží mnohonásobně víc a utvrdí ji jen v tom, že je na to celé opravdu sama.
21
3
2
5
6