Když se naděje mění v beznaděj

Každý vztah se může stát toxickým, když jeden nebo oba aktéři vztahu začnou z jakéhokoliv důvodu překračovat hranice toho druhého. Nezáleží na tom, zda je to vztah partnerský, přátelský či pracovní. Tento princip platí pro všechny druhy vztahů. Respekt ke svým hranicím a respekt k hranicím druhého člověka je základním předpokladem, který dává naději vyřešit ve vztahu jakýkoliv problém nebo různé obtíže či situace, které život přináší. Co když se ale člověk nachází ve vztahu, kde jsou jeho hranice i přes veškerou snahu nerespektovány a překračovány? Co když se naděje mění v beznaděj a člověk se v takovém vztahu dlouhodobě cítí zneužívaný psychicky, fyzicky nebo jakoukoliv jinou formou? A proč je naděje na změnu někdy falešnou nadějí?
V dnešní společnosti panuje velmi rozšířený optimistický názor, že každý člověk se může změnit. Přesto existují lidé, kteří nejsou schopni upřímné, opravdové sebereflexe a cítí oprávnění překračovat hranice druhých lidí. Narcismus je dnes na vzestupu, zatímco povědomí o něm je v široké veřejnosti stále ještě v plenkách. Narcismus je, jednoduše řečeno, vnitřní touha po moci, kontrole a obdivu, s nedostatečnou schopností opravdově prožívat empatii, zpracovávat vinu a přebírat zodpovědnost za vlastní jednání. Navíc ho často doprovází lživý a vnitřně vykonstruovaný obraz sebe sama. Jeho hlavním motorem je hluboký, podvědomý a narcistou popíraný pocit vlastní nedostatečnosti. Okolo tohoto pocitu narcista po celý život pečlivě vystavuje do určité míry neprostupnou betonovou zeď falešných lží, fantazií a představ o sobě, kterým nejenže věří, ale které ho také chrání před nepříjemnými pocity vlastní nedostatečnosti.

Člověk se zamiluje do někoho, kdo ve skutečnosti neexistuje

Navzdory všeobecně rozšířené představě, že lze narcistu poznat „na první pohled“, však existuje i mnoho dalších, ne zcela rozpoznatelných forem narcismu. Proto také ti, kdo jsou ve vztahu s takovým člověkem, často tápou, kým ten druhý doopravdy je nebo kde je vlastně ve vztahu problém. Daný člověk se vymyká klasické představě o do sebe zamilovaném a navenek arogantním člověku, který až obsesivně pečuje o svůj zevnějšek. Přejdeme-li do partnerské roviny, tak narcista na začátku vztahu dokáže velmi dobře zrcadlit potřeby, přání i hodnoty svého potenciálního partnera. Jednoduše se stát pro druhého tou vysněnou partnerkou nebo tím vysněným partnerem. Ze své profesní práce s klienty tak nejčastěji slýchám, že na začátku vztahu člověk cítil, že našel svou spřízněnou duši. Největším paradoxem však je, že o několik měsíců později, nebo nejčastěji o několik let, je jejich spřízněná duše tím, kdo je ponižuje, využívá, manipuluje nebo se na nich mimo jiné dopouští třeba domácího násilí. Tento paradox je však jedním z klíčových aspektů vedoucích k hlubokému vnitřnímu trápení a posléze pocitu beznaděje. Člověk se totiž zamiluje a citově se odevzdá někomu, kdo ve skutečnosti neexistuje nebo kdo žije pouze v představě vytvořené v prvních měsících či letech vztahu. Tehdy ještě narcista naplňuje potřeby partnera a doslova ho „bombarduje láskou“. Ovšem jeho skutečná osobnost zůstává neodhalena. Největší tragédií ovšem je, že partner často v narcistovi toho úžasného prince nebo princeznu hledá po desítky let trvání vztahu. Někdy se ho po mnoho let snaží získat zpět. Pokud se mu to nedaří láskou, tolerantností, odpuštěním apod., tak se zpravidla dostavuje nejčastější a často také nejničivější přesvědčení, že „vina je ve mně“, které narcista také explicitně podporuje svými komentáři, obviňováním či projektováním svého problému na partnera. Nejčastěji se při svých konzultacích s klienty setkávám právě s tím, že lidé přicházejí po letech vztahu s narcistou s narušeným sebevědomím a s hlubokou psychickou závislostí na toxickém partnerovi, kterou zaměňují za lásku. A to často navzdory letitému a devastujícímu psychickému nebo i fyzickému zneužívání. Pro lidi, kteří něco podobného nezažili, je to zcela nepochopitelné. Ovšem pro člověka, který postupně a plíživě zakouší od partnera ponižování a zpochybňování vlastní reality, střídající se s občasnými projevy lásky, je téměř nemožné celou situaci zdravě zhodnotit. Pokud člověk uvěří, že za toxické jednání partnera je zodpovědný, pocit viny ho nutí snažit se mu vycházet vstříc, aby opět získal jeho lásku, přijetí a zmírnil agresivitu či psychické zneužívání. To ovšem po čase vede právě k psychické závislosti, protože nezdravá vstřícnost občas zafunguje a zneužívaný partner čas od času zakouší určitý pocit lásky a přijetí. Na těchto nepravidelných pozitivních pocitech se člověk postupně stává závislým a spolu s falešnou nadějí na trvalou změnu se těmto pocitům odevzdává. Tento fenomén se označuje pojmem spoluzávislost.

Bezmoc vycházející ze závislosti

Podobně jako u závislosti na alkoholu nebo drogách i tato psychická závislost má zpravidla své dno, na které člověk téměř vždy narazí. Jeho „hloubka“ je však individuální. Tehdy člověk začíná postupně propadat pocitům beznaděje a bezmoci. Postupně si začíná připouštět, že jeho naděje byla nadějí falešnou nebo pouhou iluzí. Bezmoc je v těchto případech hluboký nesoulad mezi závislostí poháněnými city a nadějemi, a na druhé straně tvrdou a bolestivou realitou a praktickými dopady třeba na rodinu a děti. Někteří lidé se skrze bezmoc zacyklí a ještě více propadnou ničivým a nefunkčním formám snahy zasloužit si lásku, s očima upřenýma pouze na narcistického partnera, jehož změna se pro ně stává jediným východiskem z dané situace a pocitů bezmoci. Jiní lidé se naopak rozhodnou přijmout bolest ze zklamání, a především vlastní zodpovědnost, která jim umožňuje vyjít z pozice oběti do svobodného života a začít svůj život stavět na opravdové naději. Je to proces, který může trvat měsíce nebo i roky, ale který na základě výpovědí minimálně mých klientů a dalších lidí, kteří touto cestou úspěšně prošli, přináší upřímnou radost ze života i nalezení sebe samých. Základem překonání pocitu bezmoci a vymanění se z toxického vztahu a závislosti je schopnost nebo odhodlání převzít vlastní zodpovědnost, která mimo jiné přestává odvozovat naději od chování, jednání a přístupu druhého člověka, ale místo toho vrací život do rukou jeho původnímu vlastníkovi. Tedy i každému, kdo cítí bezmoc nebo se ve vztahu dlouhodobě cítí jako oběť.